Bicí nástroje A-Z

Počátky …

                     Podstata bubnu je zřejmě stejně stará jako homo sapiens. Kdy se však buben stal hudebním nástrojem? Buben je “blanofon”, blanozvučný nástroj, na který se hraje údery na napnutou blánu, tón tedy vzniká jejím rozechvěním. Patří mezi nástroje bicí, které většinou vyjadřují a udržují rytmus, případně vytváří zajímavé zvukové efekty. Buben se skládá z těla nebo vyhloubené části a blány, kusu zvířecí kůže nebo syntetického materiálu, který je přetažený přes pevnou část a připevněn pomocí několika kolíků po obvodu bubnu. Starověké bubny byly nalezeny téměř ve všech částech světa. Ty nejstarší byly zřejmě zhotoveny z vyhloubených kmenů stromů přetažených zvířecí kůží. Snad nejstarší nalezený buben pochází z Moravy, z doby asi 6 000 let př. n. l. V egyptských hrobech se našly malé válcové bubínky, které se používaly při pohřebním ceremoniálu 4 000 let př. n. l. Reliéf bubnu na chrámu v Indii je z doby 2 000 let př. n. l., i když tam bubny byly známy mnohem dříve. Také několik jeskyní v Peru obsahuje nástěnné malby zobrazující bubny v různých aspektech sociálního života.

                      Američtí indiáni používali ke svým slavnostem a hudebním představením různé druhy dřevěných bubnů a bubnů zhotovených z dýní, z nichž některé se používají dodnes.  Ale bubny nebyly vždy používány k hudbě. V Africe, kde hudba je jednoduchou interpretací každodenního života, byly bubny používány i k přenosu zpráv: různý způsob bubnování umožňoval jejich přenos ve velkém množství. Bubny se používají také při náboženských slavnostech a bohužel existovaly a existují vojenské či válečné bubny, které se využívají k doprovodu při různých vojenských přehlídkách, přísahách atd. Po staletí se bubny používají i ve vážné hudbě. Dnes však se daleko více než v klasické hudbě uplatňují v jazzu, rocku, taneční hudbě a dalších hudebních žánrech.

 

                      Pravěké hudební nástroje jsou pozoruhodným svědectvím vývoje lidské kultury a umění. K paleontologickým nálezům řadíme hlavně primitivní bubínky a též různé druhy chrastítek a škrabek. Bohatý výskyt bicích nástrojů vykazuje instrumentář mimoevropských národů, zvláště asijských a afrických.

                    Do Evropy pronikaly bicí nástroje prostřednictvím blízkého Orientu, uchytily se především v jihoevropských zemích, ale jejich využití bylo daleko větší než v zemích jejich původu. Od poloviny 18. století, tj. od období klasicismu, se upevňuje postavení základních nástrojů bicí skupiny, tj. kotle, bubnu, činelu, trianglu, v symfonickém orchestru. V hudbě 20. století se široce uplatňují zdokonalené i nově vzniklé bicí nástroje – zvláště pak klasické bicí, činely, perkuse, elektronické bicí nástroje, a v těsném spojení s výzkumem primitivních lidových hudebních nástrojů se hledají nové zvukové a rytmické možnosti.